Inriho dopis

12. září 2017 v 23:07 | Sherine Khalil |  John
Drahý Johne,

ptal jste se mne na lásku, a jestli na ni ještě věřím, nebo tedy - jestli jsem kdy vůbec věřil. Nerad o téhle kapitole mého života mluvím. Respektive - ano věřím na lásku. Bezpodmínečnou všeobjímající boží lásku. Byl jsem totiž vychován v přísně křesťanské rodině. Až mne ta láska občas svazovala, jak moc jsem nerozuměl, proč by si bůh k lásce vymýšlel tolik pravidel a podmínek.

Večerní předčítání z bible, které jsme každý den s mou sestrou museli absolvovat, mě dohánělo k šílenství. Občas mi připadalo, že čtu smlouvu. Smlouvu, jež jsem byl donucen podepsat, a jejíž podmínky teď proto musím plnit, neb on přece vidí.

Byl to prapodivný způsob lásky.

Matka mi často opakovala, že jedině bůh dokáže milovat opravdově, a že si musíme vážit všeho, co pro nás udělal. Odříkat si pro něho, dokazovat mu naši přízeň a pokoru. Odevzdat se mu.

Nechtěl jsem.

Skoro jsem se zařekl milování. Bál jsem se milenecké lásky, i když jsem o ní mnoho četl. A básnící o ní psali opravdu krásně. Jenomže já jsem v těch verších vždy tak nějak podvědomě hledal ty "podmínky smlouvy", tu onu božskou jiskru, pro kterou je třeba se odevzdat, nebo se nechat spoutat a klidně i udusit.

Jenomže potom přišel on. Mladý rozverný malíř. K popukání, řekl bys! Víc klišé to snad být nemohlo. Panečku umělec, Johne! Ale duší, celou jeho prokletou duší!

Vlasy měl, jakoby se mu v nich prohnalo zrovna stádo čertů, tolik krásných kudrlinek, že barokní andělíčci vykláněli se z rámu závistí. Tak krásné jantarové vlasy měl.

Oči mu ladily s nimi. A ta jiskra v nich, stačila by na podpal celého vesmíru, jen pokynul by hlavou k slunci a trochu se usmál. Dolíčky ve tvářích a ostře řezané rysy v obličeji...

Ach Johne, byl tak krásný!

Postavou mne trochu převyšoval a dlaně, ač svíraly mnoho štětců, zůstávaly pořád jemné. V jeho objetí cítil jsem se jako nikde jinde na celém světě.

Ve jménu se mu lesklo "svatý" a symbolem byl lev. Tak jako moje znamení zvěrokruhu. Byl mi souzen, cítil jsem to.
To "svatý" píši schválně takhle, protože on měl blíže k peklu než k nebi, ni kouskem duše mu to však nevadilo.
Divokost a prudkost kolovala mu v žilách, a krásně to kontrastovalo s jemností, již měl jeho smích a počáteční stydlivostí, s jakou přistupoval k novým lidem.

Nechci zacházet do detailů, ale osud nás rozdělil…
Zlomilo mne to, Johne. I když on si myslel, že moje hrdost a pýcha vyhrála nad láskou k němu. Kdepak, nikdy ho nepřestanu milovat.

Snažil jsem se s tím bojovat, ignorovat ten cit, přebít citem k někomu jinému… kdepak nic nepomohlo! Jediné podlehnutí, jediné ono nechalo mne znovu dýchat.

Občas utíkám v rozjímání k myšlenkám na něj.
Modlím se, aby se vrátil, ale čas nás odvedl každého jinde.

Ovšem Johne na tvou otázku - Láska je, a to musí (někdy) stačit.

S láskou tvůj

Inri
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.