Leden 2017

"Setkání" (Den 1)

25. ledna 2017 v 16:33 Myšlenky
Netuším, jak to mám popsat. Pocit euforie, "zapadnutí".
Ale v jednu chvíli jsi si vzpoměl a nechal ses vtáhnout zpátky. Zpátky do těch dob, kdy to bylo zlé. Myslím, že v tu chvíli jsem tě ztratila úplně.

"Rozchod je rozmrzelost." (Den 4)

24. ledna 2017 v 14:15 | S |  Myšlenky
Je to pocit ztráty, ještě pořád aktuální. Ale jakoby byl pevně zabetonován do podstaty existence. Víra v lepší zítřek se smrskla do jekéhosi zvyku. Jako když vás něco bolí, ale vám už ta bolest nevadí...

"Rozchod je rozpadnutí" (Den 3)

22. ledna 2017 v 21:22 | Sherine
Vzduch se ze dne na den změnil, těžko se teď vdechuje.

"Please have mercy on me."

Když si myslíte, že to bude lepší, vzbudíte se do zimy. Všechno je špatně, alespoň náznak jeho stínu někde v místnosti. Nic se nemění. Tisíckrát za den sledujete čas a doufáte, že už se konečně posune zpátky, že to bude zase dobré, protože není přece nic zlého, co trvá věčně.

Kde jsi, když tě potřebuju. Ty ruce, které byly oporou, teď možná svírají něčí jiné, a ta myšlenka se uvnitř mne zapaluje, shoří to, kéž by to celé shořelo, ale zatím je tady pořád ta hrozná zima..

Žádný pocit není celý, do ničeho není chuť.

"Rozchod je rozechvění" (Den 2)

21. ledna 2017 v 18:35
Nejde se z ničeho nic rozejít jiným směrem. Poznáváme to hned v zápětí. Jakoby se nám chvěla země pod nohama a my jsme byli vždy sraženy zpátky. Ochablé svaly v nohou, to ony za to asi můžou. Najednou nám přítomnost druhého dává větší smysl, když ji nepociťujeme s takovovou samozřejmostí. Najednou nám nedává smysl podivné prázdno a jediný způsob jak ho zakrýt je slovem toho druhého.

Zatím nevím, jestli se dokážu rozejít dál, popřípadě, jak dlouho to bude trvat. Ale vždy, když na to pomyslím, mám pocit, že do sebe stejně vzápětí za rohem narazíme a zase si sedneme zpátky na zem, spolu.

Všechno se rozechvívá...

Snad to není zlé znamení.

"Zlomený dopis"

21. ledna 2017 v 18:31 | Sherine
Můj drahý Čarokrásný,

je mi líto, co se stalo. Pořád mám před očima tu hrůzu ve Vašich očích, když jste to uviděl. Stejně tak ale vidíte, že to zlo není ve Vás. To já to probouzím. Je to jako pochodeň, která může vzplanout v každém z nás, dokonce i v těch nejčistších. Je to zlo, jeho samotná podstata. Součástí toho je vášeň. Touha dokázat tomu druhému, kdo má navíc, je jedno, kdo si připadá jako vítěz - protože nakonec nikdo není. Kdyby byl Lucifer, možná ten by tušil něco o vítězství, ale ani ten ne tolik. John často říká, že je to jediné světlo v celé bibli. Takže možná píši špatně, když píši o zlu s jeho jménem. Každopádně se chci omluvit. Žádná rána, která padla vaší rukou, nepadla současně s Vaším úmyslem. Zbytečně vyhrocená situace podala si ruku s alkoholem… jako dvě zatrpklé Sirény se potom vyřádily v důsledcích našich slov a činů. Obdivuju Vaši morální sílu. Podvědomě vždy totiž tíhnete k víře v dobrý konec. Vaše láska je natolik přesvědčivá, že ani já nemohu potom pochybovat. I když je to někdy velmi těžké, protože jsem ve své podstatě člověk s charakterem, jehož základ je stavěn z čistých pochybností.



Je neuvěřitelné, jak dokážete být čistý a nevinný. Umíte se připodobnit dítěti a zachovat si důstojnost tak zářivě silnou, jako samotný Pollux. To je úctyhodné. Smekám před tím. Dokážete velké věci, jen tomu zatím sám nedokážete věřit. Ale už teď jste dokázal něco neuvěřitelného. Zejména pro mě. Dokázal jste mi, že láska je skutečně ten nejsvobodnější cit, který se dá potkat. Je velmi mnoho podob lásky. Ale Vy jste ve mně vzbudil tu, které se dotýká nejen srdce ale samotné duše.

Děkuji.




Rozchod je rozkol. (Den 1)

20. ledna 2017 v 19:59 | S. |  Myšlenky
Dnes jsem se vzbudila v panice. Dech se mi zastavil a moje srdce chvíli nedokázalo tlouct. Nepřeháním, vážně je to tak.
Slzy by mi tekly proudem, kdyby nějaké zbyly. Ale nemám nic. Je jen prázdno. Jak jsem nám to mohla udělat?!
Lásko, prosím, vrať zpátky čas, zastav mě, zakřik: "Nikam nechoď, už to vím!"

Jak dlouho budu mít namísto hrudníku prázdnou díru? Nedokážu žít jen napůl, slep to dohromady! Slep to pro jednou ty, protože já už nevím, který kus k jakému patří, rozumíš mi?

Nejde to dát zpátky... snad i kvůli hrdosti. Už to všichni ví, co by řekli, kdybychom to znovu vrátili? Jak bych si připadala...a před rodinou?

Jsme dobré díly k sobě, ale to okolo nás to už se nám nepodařilo slepit k nám oběma. Vždy to byla na stranách a my s tím válčili. Kéž by jsi rozuměl...

"Jaký scénář chceš?"

17. ledna 2017 v 18:27
Kdybych si mohla vybrat život. Ze všech možných scénářů, ze všech možností… vyberu si barevný.
Taková by byla moje odpověď "strůjci". Jen tohle. Chtěla bych život, ve kterém zažiju všechny barvy. Všechno, co se dá zažít.

"Nešetřete neštěstím." Řekla bych.

Když na to nebudu stačit, tak to prostě vzdám. Nevidím v tom nic slabého, vydím v tom prostě jenom jednu z možností. Pustit něco není tak špatné, nechat to, aby nás to svíralo je to špatné.
Myslím, že je důležité zažívat i neštěstí. Jen tak si dokážeme vážit krásy, vstřícnosti, pohodlí, radosti…
Záměrně nepíšu "lásky". Protože ta nepatří na žádnou stranu. Je středem.


"Barevný, prosím."