O stresu

18. září 2019 v 22:37 | Sherine Khalil |  Myšlenky
(...) protože, když je člověk ve stresu, tak se mění vnímání okolního světa. Všechno je jakoby blíž a přitom nejde na nic zaostřit, ničeho se pořádně dotknout nebo se o něco opřít. Stres může spouštět strach, strach dokáže vyvolat hněv (na sebe nebo okolí), všechno je to mix takového zvláštního adrenalinu.

Je to jako jízda na řetízkovém kolotoči, deset metrů nad zemí.

No a občas máme v životě štěstí na člověka - takového zvláštního posla klidu. Ten přijde a jedním klikem ten kolotoč prostě na chvíli zastaví.

Udělá to proto, aby nám připomněl, že lze vystoupit. "Ale já jsem si koupil lístek!" Můžeme namítnout. "Tak to už přece vydržím až do konce. Navíc, co tomu řeknou ostatní! Řeknou: Podívej tamti to vydrželi, tak pane bože, to snad taky vydržíš, né?" Dokážeme najít spoustu důvodů, proč danou situaci nezměnit.

Posel se však jen lehce usměje: "Ovšem nebudete první ani poslední, kdo vystoupí. Je to přeci jen jedna z mnoha atrakcí lunaparku, určitě se dá najít i jiná, která pro Vás bude lepší. Nikomu nemusíte nic vysvětlovat. Pojďte přece dolů, chvíli se v klidu posadíme."

Neodmítejte poslechnout svůj vnitřní hlas, intuici, posla, nebo jakkoliv to chcete nazývat. Hlavní je, nezapírejte sami sebe, nikdo jiný za Vás život stejně neodžije.
 

Coward

24. dubna 2019 v 9:00
When a coward is doing something he is ashamed of,
he always declares that it is his duty.
- George Bernard Shaw

Spočítej si budoucnost.

23. dubna 2019 v 23:57 |  Myšlenky
One for sorrow,
Two for mirth
Three for a funeral,
Four for a birth
Five for silver,
Six for gold
Seven for a secret not to be told.
Eight for heaven, nine for hell,
And ten for the devil, his own self
 


Dětský smích je velmi důležitý pro svět.

22. dubna 2019 v 20:24 |  Myšlenky

Ze všech věcí na světě, ze všech privilegií, na které si vzpomenete, ze všech těch emocí, které v sobě nesete, ze všeho, na co jen dosáhnete… co si zvolíte jako to nejdůležitější? Co bude to, pro co stojí za to bojovat? V čem vidíte to nejpodstatnější?
Svoboda.
Slyším svobodu v dětském smíchu. Možná je to přemrštěně naivní asociace, ale je tomu tak. Dětský smích s sebou přináší prazvláštní úlevu. Vybízí k uvolnění, bezstarostnosti… Jakoby laškoval s ozvěnou a lákal všechny kolem k úsměvu.
Mír.
Ve smíchu je mír. Slyším v tónech dětského smíchu i mír. Protože bezstarostnost a uvolnění si můžou doopravdy dovolit jen ti, kteří žijí v míru. Nejen s okolním světem ale i sami se sebou. A to přesně každé dítě umí. Je přeplněno mírem, neušpiněno svárem, který ho obklopuje. Smích, ve kterém není ani kapka zahořklosti, ironie, nebo škodolibé radosti.
Láska.
V dětském smíchu se schovává celý svět, tvořený z lásky. Z lásky ke všemu kolem. Je to svět tvořený krásou, přeplněný až po okraj touhou poznávat nové, objevovat, dotýkat se a milovat.
Bezpečí
Od toho jsme tu my, kteří stojíme kolem a dáváme pozor. Jsme jako bariéry, které filtrují okolní vjemy. Pouštíme k nim jen to dobré. Jen důvody pro smích. A ony se to učí. A potom to budou učit své děti. Je to kruh radosti, láskyplné starostlivosti, tiché šeptání míru. Smích, se kterým přichází radost. Nakažlivý zvonivý smích dítěte, které je v bezpečí. Které je milováno. To nejkrásnější a nejpřirozenější, co lidská rasa má.
Představte si dítě, které se nesměje. Představte si, že na tomhle světě jsou miliony dětí, které se nesmějí. Jejich křehký svět praskl, protože ti, kteří ho měli opatrovat a chránit, neměli čas…
Jaké to bude ve světě, kde se děti přestaly smát?

Strach, jako emoce nemocí a esence života.

22. dubna 2019 v 19:52 | Sherine |  Myšlenky
Nemluvil mnoho, rozhodně ne se mnou. Ale jsem si jist, že se skoro s nikým jiným nestýkal, takže je docela malá šance, že snad někdo jiný by věděl víc. Chodíval jsem mu předčítat, když už pomalu nic jiného dělat nemohl. Jen ležel a poslouchal. Miloval poezii a to nás spojovalo. Nikdy jsem mu však nepřiznal, že i já sám jsem autorem několika sbírek.

Ano, vím, že tě velmi zajímá, jak jsem se já, takový introvert a asociál - jak mne velmi rád nazýváš - seznámil s někým tak společensky aktivním. Už si ale přesně nepamatuji okolnosti, za kterých jsme se seznámili. Snad bratranec mého strýce za to může. Na některé s rodinných sešlostí na jeho panství…Hodně se pilo, tak mi nejspíš nevadilo, dát se s někým do řeči.

Mluvili jsme často o strachu a o tom, jak je ta emoce v našem životě důležitá. Říkal, že strach je hlavní esencí všech nemocí, dokonce někdy i jediný důvod některých onemocnění. Prý je ale taktéž velmi důležitý a spíše je třeba se s ním vyrovnávat, učit se ho poznávat, než se mu vyhýbat - to je škodlivejší, neboť nás stejně dožene, a nepřipraveni proti němu nemáme skoro žádnou šanci. Strach a stres jsou příbuzní. Oba ne zrovna zdraví pro veselí a pohodu, ovšem bez nich si těch dvou nedokážeme patřičně vážit. Je to podle Něj zamotaný koloběh, plný přesmyček ale vše má svůj řád, i když to vypadá jako chaos.

Strach. Stres. Panika. Tohle jsou kapitoly v jeho deníku, který jsem po něm zdědil. Neumíš si představit, jak cené rady a informace jsem se dozvěděl. Je úžasné, že mi díky tomu vše dává větší smysl. Má teorie pravdy se postupně uzavírá. A to jsem tomu skoro nevěřil. Děkuji ti, vážený příteli, že jsi mi celou tu dobu byl věrným společníkem a trpělivým rádcem.

in inceptum finis est

3. března 2019 v 0:14
Je jedno kde stojíš, jsi přesně tam, kde se všechno pojí.

Vyrovnaný člověk

4. listopadu 2018 v 21:27 | Sherine Khalil |  John
"Já nemám žádná rodinná drama, ani snad žádné stresy, či jiné podobné úzkosti dnešní doby. Jsem naprosto vyrovnaný člověk." Zkřižil si ruce na prsou a povýšeně se ja Johna usmíval. Nejspíš si musel připadat jako vítěz celého argumentu.

John protočil oči v sloup a promnul si unaveně oči. Potom se na mě podíval, nejspíš chtěl upřímně politovat za to, že zrovna on se musí potýkat s tak kolosálním čůrákem.

"Vyrovnaný člověk," s předstíraným zájmem si ho prohlédl, "No jo, podívej se Bastiene, toto je vyrovnaný člověk." Pokynul mi rukou, dávaje mi tak jedinečnou živnotní příležitost uvědomit si, jaké nehorázné štěstí mě to potkalo. Jsem v pokoji s vyrovnaným člověkem!

"Podívej se na sebe! Jaké máš emoce, že o nich tvrdíš, že jsou vyrovnané? Jsi schopen vzteku a na šklále pozitivních emocí bych to tipl jedině tak na orgasmus. Jestli vyrovnaný znemená neschopný empatie, pokory, lásky se vším co přináší, potom je mi líto každého vyrovnaného člověka. Teď se mi kliď z kanceláře, ty debile."


co je a co není?

15. října 2018 v 21:47
mám halucinace?

ozvěny myšlenek formující falešný přelud reality.

všechno se smaže.

to nikdy nebude znamenat, že to nebylo!

přestaň.

and I have all the keys

11. října 2018 v 11:01
They key to pretending you were happy was pretending everything was okay...

....and I have all the keys

Je dobré mít řád?

25. září 2018 v 19:54 | Sherine Khalil
Nedávno jsme se bavili, že pro lidi se sklony k velmi špatným náladám (říkejte si tomu jak chcete) je dobrá disciplíná, nějaký řád. Prostě něco, co vám zaměstná hlavu.

Jsem dva dny zpátky v koloběhu škola/práce (spíš teda dva dny škola), vstávat brzo, stihnout přes den všechno vyřídit...
Včera to bylo úžasné. Vážně jsem toho stihla hodně. Cítila jsem se dobře, přesně tak jak jsme se o tom bavili, že by to přece mělo být.
Ale dneska jakoby moje tělo už nechtělo. Všechno mě bolí, jsem tak unavená, že od odpoledne ležím a v podstatě spím. K ničemu se nedokážu přimět.
Nevím jestli pořád souhlasím, že je dobré vplout do zaběhnutého řádu, dát věcem systém a nechat se tím proudem unášet. Hrozně to vyčerpává.


PS: včera jsem našla další kartu. Potrhané křížové eso.

02 - my head keeps telling me i am dead

20. září 2018 v 3:42
I bring myself to war
but nothing really changed
because no matter where i go
inside my head everything remains the same

and the voice in my head
keeps telling me i am dead
there is no point of letting myself sleep
indeed i am so tired i am gonna faint

this battlefield with my own existence
is neverending struggle to breath deep
but the voice has better endurence
better strategy, it`s never tired
doesn`t need no energy

01 - nauč se "mantry" útěchy

19. září 2018 v 10:37
některé noci jsou horší. ale popravdě už spím líp. je to jenom fáze - to jsem se naučila opakovat. jenom fáze, všechno můžu svést na to, že je to fáze. v podstatě celou svou/naši existenci. někdy to pomáhá, jindy spíš prohlubuje ono šílenství.

nevím, jak to popsat. tíha na hrudi, nemožnost se nadechnout, když ve skutečnosti dýchat můžu úplně normálně? je to zvláštní ztuhlost, nemožnost se uvolnit. pomáhá se soustředit na něco jiného. ve tři ráno je to ale těžké. kolem je tma, takže utéct ze svoji vlastní hlavy a nikoho nevzbudit není skoro možné.

pomáhají zvířata. ony ví víc. i tak je ale těžké vstát z postele a zařadit se do běhu dní. jsou totiž dny, kdy se to zdá zbytečné. bezcené - je to přece jenom fáze.

jsou týdny, kdy to trvá a nejde tu temnotu vyhnat z hlavy. nepomáhá řád, jenom potlačuje úzkost, která se navrší a potom je daleko horší ji zvládnout. soustředit se na to, co musím, prostě není řešení. soustředit se na to, co chci nejde, protože nevím, co chci. je to místnost bez dvěří.

můžu fungovat. můžu se smát... ale jakobych doopravdy necítila dopad těch emocí na mně samotnou. je to jako prožívat s odstupem od prožitků samotných.

šílím.

emptiness

15. září 2018 v 16:46
emptiness inspires me
and it`s ok if i don`t sleep
because lack of sleep meens go even deep
inside my head inside the abyss of my soul

am i here alone?

no

go ahead grab my head
rip my bones
i won`t scream

I stand alone here

zrcadlo

13. září 2018 v 16:35 | Sherine Khalil
tak tohle jsem já
možná
dívám se na odraz
snad jsem to já

asi jsem to já
ten stín nemluví
neodpovídá

................

Zkus se nedívat do zrcadla, zkus ignorovat tu touhu podívat se sám sobě do očí.

Každý máme v duši temnotu, kterou potřebujeme

12. září 2018 v 13:29 | Sherine Khalil
Myslím, že uričtá část naší duše tíhne k temnu. Potřebuje aspekt něčeho děsivého, aby dokázala koexistovat se zbytkem našeho vědomí, a my tak byli celiství. Děsíme se toho ale nemůžeme říct, že bychom nikdy nic takového nehledali. Je to zvláštní pocit, mít v sobě něco jako monstrum. Nedá se utišit napořád, ale občas na něj skoro zapomeneme. Je to tak dobře, nesmíme mu věnovat příliš pozornosti. Zničilo by nás to. Naše mysl dokáže být strašidelné místo. Plné vnitřních démonů, se kterými není radno si zahrávat. Nejsou nám vlastně k ničemu, a přesto nedokážeme žít bez nich. Šílíme kvůli nim ale stáváme se apatičtí sobě k samým bez jejich přítomnosti. Jakoby vyvažovali misky pomyslných vah naší existence.

Inriho temnota dohnala k šílenství. John díky ní maluje obrazy, já píšu. K čemu vede vás?

Teorie opravdové lásky

11. července 2018 v 9:42 | Sherine
"Jaká je tedy hloubka vztahu?" Nadzvedl obočí a položil si lokty na stůl. Zrovna jsme probírali význam toho zaběhnutého klišé "opravdové lásky".
"Jednou mi o tom vyprávěla ona." Vzpomněl jsem si. Nezmiňovala se o té době jejího života často. Říkala, že mluvit o tom, je jako sahat holíma rukama na žhnoucí uhlíky. "Prý byli velmi propojeni. Jakoby byli jedna duše, která se našla. Až se to vskutku nedalo vydržet. Každá lež bodala o to víc, protože nejhůře se lže nám samým a s jednou duší ve dvou tělech - nebyl to vlastně rozdíl." John pokýval hlavou, výjimečně se mnou souhlasil. Pokračoval jsem tedy: "Prý se budíval v noci, když měla své úzkostlivé záchvaty." Nad tím jsem se obzvláště zamýšlel. Protože mi přišlo velmi zajímavé, že vaši druhou polovičku vzbudí tempo dechu, či zrychlený tlukot srdce... tohle vyžaduje doopravdy pevné propojení duší a je to velice ale opravdu velice vzácné u lidí.

Utišit takový záchvat je také nelehké. A podle vyprávění, to je právě něco, co on dokázal s naprostou lehkostí. Prostě položil svou dlaň na její hruď a zašeptal "kľud".
"Takže podle tebe je nemožné zůstat šťastný s někým koho hluboce miluješ?" Zeptal se John a pobaveně se usmál. Vždy ho bavili tyhle paradoxy. Na chvíli jsem se zamyslel. Není to stejná láska jako například k rodině, kterou přece také hluboce milujeme (nebo alespoň bychom měli, že...). "Ne, nemyslím si asi, že hluboce, je to slovo... možná vášnivě? Zatím na tohle nemám odpověď. Proto jsem za tebou přišel, chci to v sobě vyřešit." Opravdu potřebuji pomoct.

"Od toho máš snad toho zaříkávače cvoků, ne?" Rýpnul do mě, nevím proč je tak vysazený vůči mému psychologovi. Možná proto, že mít psychologa, je v dnešní době pomalu trend vyšší vrstvy a John opovrhuje všema, kteří se samozvaně řadí mezi vyšší vrstvu. Což já rozhodně nedělám!
Nakonec to ale uzavřel myšlenkou:

"Nicméně, jak řekl kdysi Wilde - muž může býti šťastný s kteroukoliv ženou, pokud ji nemiluje."

Immer wieder da

5. května 2018 v 16:30 | S. |  Myšlenky
Du bist immer hier
aber bist du wirklich?


Vzpomínáš si ještě?
víš to všechno ještě?
jak se zapomíná...

jak se rozloučíte s někým, s kým jste se rozloučili slovy "Miluji tě"?
A vlastně už se nikdy nesešli.
A nesejdete.
Nechcete.
Nechcete?

ahava

7. března 2018 v 19:48
To the Husband whose Wife Has Anxiety:

There's a word in Hebrew language, called "ahava", that means "love toward one another that can't be broken by anything other than death." It's one of the strongest definitions of love. It's a fierce love. A love that fights tirelessly and passionately.

http://www.thefreeandwildblog.com/blog-1/2016/5/17/a-letter-to-the-husband-whose-wife-has-anxiety

"You know this is her fight to fight alone, but you can't imagine how scary it must be alone in that ring. So you hop in, knowing you can't win for her, but you can be there."


Kam dál