Co jsem, kde jsi

25. ledna 2018 v 21:55
Bez duše
Ve spánku
I bez těla
Agape
Země
Ze mně je
Osamělá

Bez tvoji bouřky
Jsem němá

Apatické bytí

3. ledna 2018 v 19:05
Nechal bych všechno ležet. Na místě. Tak jak to zrovna teď je. A odešel bych. Vím, zní to poněkud sobecky, ale jestli mne něco doopravdy škrtí k nevydržení, jsou to závazky. Jsem zavázán. Svázan! Copak jde to vydržet?! Jak mám nalézat krásu života, když jakobych byl od toho neustále vyrušován právě těmito ponurými nutnostmi.
Chce se mi býti svobdný, ale nejde to! Trávím hodiny rozjímáním, sněním o tom, že přetnu si život a spojím se s nekonečnem.


Napsal bych jen krátký dopis, ani ne na rozloučenou. Stálo by v něm: Šel jsem domů.
Hledám v sobě opravdovost, zastávám se pravdy a věřím v lásku. Ale i tak jakoby to bylo málo. Ani to pořádně nejde, cítím se jako ve snu, čehokoliv se kolem sebe dotknu, zdá se být málo reálné na to, aby to skutečně byla realita.
Jsem apatický, připadám si jako v mikrospánku a není mi pomoci, však taky o žádnou právě neprosím. Můj duševní stav se zhoršuje. Už nemívám halucinace, ale nemyslete si, to právě není dobrá zpráva, naopak. Všechno kolem se zdá být v mlžném oparu.

Nelze se přinutit dávat pozor. Když někde na mne mluví, nutím se ze všech sil k poslechu a pozornosti, a přece smysl jeho slov mi uniká. Něco odpovím. Určitě zním jako blázen. Určitě se chovám jako blázen. Jako onuce neschopná lidské společnosti, jen okrajově žijící. Ostatní mne tolerují jen ze zvyku. Ze setrvačnosti, která je vybízí k trpělivosti.
Co vlastně jsem? Sleduji svoje ruce a zdají se mi příliš staré na to, abych byl živ. Sleduji se v zrcadle, pečlive studuji výraz cizince v něm. Nepodobá se mi. Myslím...

Nemá žádnou mimiku, jen tupě zírá. Chtěl jsem se na něj vlídně usmát, ale nic. Bodlo mne v hrudi, skoro jsem vypukl v pláč, takovou sebelítost mi to přivodilo. Tupče! Slabochu! Řval jsem po sobě v duchu. Ale nadávky se mne nikterak nedotkly. Možná přestávám mít emoce.
Kůži mám šedou, podobám se stěnám v tomhle zakouřeném městě. Tvář mám špinavou a zarostlou, řekl bych, že mi je sto let.

Čase, ty vrahu všech snů, všem se nám vysmíváš. Neúprosně nás ženeš vpřed za sebou, nikdy tě není možno polapit a je ti jedno, že sotva popadáme dech! "Zaduste se!" Slyším jak na nás znechucene pliveš.
Chtěl bych tě mít víc a přece nemám sílu dělat nic ani s tím málem, co mám.
 


Dopis Johnovi

30. prosince 2017 v 17:15 | Sherine |  John
Drahý Johne,
Jsem sám v městě ve kterém se neustále ztrácím. Chodím ulicemi a každá přijde mi stejná, prázdná a nudná. Není tu nikoho, kdo by mne z toho splínu mohl dostat, dokonce i kdybych viděl vlaštovku, nezvedlo by mi to náladu. A ty víš, jak miluju vlaštovky, Johne.
Nemilován, s nenávistí k zradě a láskou k pravdě, teď to všechno proklínám. Raději miloval bych lež než odhalil pravdu o zradě milovaného.
Nevím, co mne to popadlo, že jsem věřil lásce, přece vím jak je naivní! Tolik básní jsem četl, tolik stran románů od těch nejpoučenějších.


Být, či nebýt? To je to, oč tu běží !
Je důstojnější trpělivě snášet
kopance, rány, facky osudu,
nebo se vrhnout proti moři útrap
a rázem všechno skončit? Zemřít, spát!
Nic víc. Ten spánek uspí bolest srdce,
ukončí všechna trapná trápení
lidského těla. Jaké větší přání
by člověk mohl mít? Spát, zemřít, nebýt.

Ano, cituji Hamleta. V tom jediném totiž hledám spříznění.
Ještě jednouo obejdu ten starý park, podívám se po lampách. Jedna stará rozbitá - tam by se viselo! Ale ani ten uzel nechtělo by se mi vázat. Marnná práce, marná snaha!


Váš Inri

Představení

1. prosince 2017 v 21:27 | S.
-------
Jsem stará, pojďme si to říct. Nejspíš tak moc, že pořádně nejde pochopit o čem tady píšu. Ani já to sem tam nechápu. Ale to je právě jedno. Vyčtěte si z těch slov, co se vám zrovna hodí, nebo co chcete. Cokoliv. Vážně.
---------------

Píšu příběh a občas z něho zveřejním zlomek. Příběh píše mladý básník, který je nešťastnen neb ve světě klamů věří na Pravdu. Píše svou Teorii pravdy, ovšem jeho dlouholetý přítel John Listh je jeho opakem. Skvěle se tak doplňují. John je sarkastický, nebere věci vážně a pravda je pro něj příliš strohá, nemá ji rád. Tvrdí, že jen inteligentní člověk zvládá lež a že každá pravda má nekonečně mnoho lživých variant (ať to znamená cokoliv?)...
Oba muži často chodí do oblíbeného lokálu, kde je obsluhuje krásný Inri. Mladý a křehký, nevím jestli věří na pravdu, ale touží po lásce. Doufá v ni a trápí se jí. Jednoho dne se zabije (nebo jej někdo zabije?). Chodí teď básníkovi šeptat do snů, stal se múzou. Je teď věčný. Ale je pro básníka toužícího po pravdě opravdový?

L jako Lhář

19. listopadu 2017 v 20:54
Když se to celé začínalo rozpadat, psala jsem si poznámky, myšlenky nebo vzkazy, sama sobě. Celé mě to drželo od zbláznení. Občas mě zachvacovala panika. Věděla jsem, že s tebou nebudu moct zůstat. Nevěděla jsem, jestli se opravdu dokážu odpoutat fyzicky ale věděla jsem, že s duší, s tou musím jít pryč rychle, nebo se navzájem zničíme.
A tak jsem odcházela do těch vět a myšlenek. Zamykala jsem se před tebou citově. Snažila jsem se tak samu sebe připravit na to, že takhle to nemůže zůstat.

Pořád tě budu milovat. Lásku nelze zničit. Přeji ti jen to dobré a pořád mi chybíš. Když jednou spojíš svou duši s někým jiným, tak nemůžeš prostě odejít a čekat, že se to časem vyléčí - to prázdno už nejde zaplnit jinou osobou, pro tu tvoříš nové místo, rozumíš?



Inriho dopis

12. září 2017 v 23:07 | Sherine Khalil |  John
Drahý Johne,

ptal jste se mne na lásku, a jestli na ni ještě věřím, nebo tedy - jestli jsem kdy vůbec věřil. Nerad o téhle kapitole mého života mluvím. Respektive - ano věřím na lásku. Bezpodmínečnou všeobjímající boží lásku. Byl jsem totiž vychován v přísně křesťanské rodině. Až mne ta láska občas svazovala, jak moc jsem nerozuměl, proč by si bůh k lásce vymýšlel tolik pravidel a podmínek.

Večerní předčítání z bible, které jsme každý den s mou sestrou museli absolvovat, mě dohánělo k šílenství. Občas mi připadalo, že čtu smlouvu. Smlouvu, jež jsem byl donucen podepsat, a jejíž podmínky teď proto musím plnit, neb on přece vidí.

Byl to prapodivný způsob lásky.

Matka mi často opakovala, že jedině bůh dokáže milovat opravdově, a že si musíme vážit všeho, co pro nás udělal. Odříkat si pro něho, dokazovat mu naši přízeň a pokoru. Odevzdat se mu.

Nechtěl jsem.

Skoro jsem se zařekl milování. Bál jsem se milenecké lásky, i když jsem o ní mnoho četl. A básnící o ní psali opravdu krásně. Jenomže já jsem v těch verších vždy tak nějak podvědomě hledal ty "podmínky smlouvy", tu onu božskou jiskru, pro kterou je třeba se odevzdat, nebo se nechat spoutat a klidně i udusit.

Jenomže potom přišel on. Mladý rozverný malíř. K popukání, řekl bys! Víc klišé to snad být nemohlo. Panečku umělec, Johne! Ale duší, celou jeho prokletou duší!

Vlasy měl, jakoby se mu v nich prohnalo zrovna stádo čertů, tolik krásných kudrlinek, že barokní andělíčci vykláněli se z rámu závistí. Tak krásné jantarové vlasy měl.

Oči mu ladily s nimi. A ta jiskra v nich, stačila by na podpal celého vesmíru, jen pokynul by hlavou k slunci a trochu se usmál. Dolíčky ve tvářích a ostře řezané rysy v obličeji...

Ach Johne, byl tak krásný!

Postavou mne trochu převyšoval a dlaně, ač svíraly mnoho štětců, zůstávaly pořád jemné. V jeho objetí cítil jsem se jako nikde jinde na celém světě.

Ve jménu se mu lesklo "svatý" a symbolem byl lev. Tak jako moje znamení zvěrokruhu. Byl mi souzen, cítil jsem to.
To "svatý" píši schválně takhle, protože on měl blíže k peklu než k nebi, ni kouskem duše mu to však nevadilo.
Divokost a prudkost kolovala mu v žilách, a krásně to kontrastovalo s jemností, již měl jeho smích a počáteční stydlivostí, s jakou přistupoval k novým lidem.

Nechci zacházet do detailů, ale osud nás rozdělil…
Zlomilo mne to, Johne. I když on si myslel, že moje hrdost a pýcha vyhrála nad láskou k němu. Kdepak, nikdy ho nepřestanu milovat.

Snažil jsem se s tím bojovat, ignorovat ten cit, přebít citem k někomu jinému… kdepak nic nepomohlo! Jediné podlehnutí, jediné ono nechalo mne znovu dýchat.

Občas utíkám v rozjímání k myšlenkám na něj.
Modlím se, aby se vrátil, ale čas nás odvedl každého jinde.

Ovšem Johne na tvou otázku - Láska je, a to musí (někdy) stačit.

S láskou tvůj

Inri

"chci aby vzduch voněl, jako tvoje vlasy.."

9. září 2017 v 21:05
Pořád tě vidím ve věcech, místech... slyším tě ve slovech, nebo větách a cítím ve vůních...
všechno to, co mi tě připomíná je jako hojící se rána... snad to zmízí bez jizev...

hurts like hell

20. srpna 2017 v 18:55
https://www.youtube.com/watch?v=pUlX8ltm_JU

zvláštní, jak je to hudba, která mi vlastně připomene, co všechno se ve mně odehrává. Zvláštní jak to přijde a zašeptá...
už se k tobě nikdy nemůžu vrátit, ale ty city jsou jako provazy a řežou mě do dlaní, protože je nechci pustit, ačkoliv se mi derou do kůže, jak mi je vytrháváš a já musím svírat pevněji. cloumáš tím celým a já, lásko, už nevím, nevím co dál.

Všechny ty ozvěny se vrací
lepím ty city zpátky
ale ony krvácí

prosím tě dones mi znamení
možná dočkám se svítání
ale je to v dálce a ta tma se zatím nemění

what now?

16. srpna 2017 v 20:13 | S.
falešné zprávy o pocitu štěstí
ta bestie ve mně se jen mstí

doufám, že jsi v bezpečí
chybíš mi, a asi se to nezlepší...

pořád máme spojení

12. srpna 2017 v 20:45
propojení skrz lásku, to je něco nadpřirozeného...
opravdu to nikdy nepochopím a klaním se tomu.
měla jsem ten obrázek nachystaný, chtěla jsem ti ho poslat... ale s vypětím sil, jsem to neudělala, protože vím, že to nikam nevede... tak jsi ho poslal ty mi.

kdybys jenom tušil, jak moc silné je to, co mezi náma je/bylo. je to magie, ale ty ji necítíš, neumíš ji ocenit, to proto to zhasíná.

tajně tě miluju

7. srpna 2017 v 21:53
a ty to nevzdáváš
a já ti pořád nevěřím

a tak se mi zdáš
a ty pořád nic nevíš...

M

2. srpna 2017 v 20:40
M.
jsi zatím jediný z těch všech
u kterého umím spojit jméno ve slovech
miluji tě

jsi zatím jediný a ty to dobře víš
zatím se mi stýská, zatím mi chybíš

M., cokoliv jsi tam četl - nemůžeš rozumět
to, že je někdě přísudek, ještě neprozradí podmět

prosím tě vrať se mi zpátky
bojuj přece ještě taky...

Někdo Jiný #1

30. července 2017 v 23:00
D.
Jsi záhadou
Okrasnou růží
Jsi tajnou zahradou
Trny květiny prolínají kůži

Jsi krásně jiný
Bez hříchu
Bez viny

Jsi nádherný
Baví mě tvoje tajemství
Jsi jako Dorian ale já jsem to šílenství

miluju to tady

30. července 2017 v 14:19
ty zprávy na dobré ránno a dobrou noc. ta přítomnost.
je to krásný pocit poznávání, a jakkoliv jsem to nikdy neměla ráda, začínám tomu přicházet na chuť. libí se mi to, líbíš se mi.
jsi krásný v tvém příběhu, baví mě tě poznávat.

jsem neskutečně vděčná za lidi, kteří mi přichází do života. nevadí mi nechávat je jít. zase se potkáme, tak nějak uvnitř to cítím.

miluju své přátelé, občas mám pocit, že mi tím vším praskne srdce, protože to snad není možné! já netuším, kde se usazuje ta nenávist a zloba, v tom mém světě je s nimi všemi kolem mne prostě barevně.

děkuju, děkuju, děkuju.

děkuju i za ty zlé a zatažené dny, za proplakané noci, i když v těch chvílích je to velmi těžké a postrádám jeho ruce kolem mne.


děkuji za to zlé, učí mne to vážit si toho dobrého. spojuje mne to se světem daleko víc, než bych kdy dokázala tušit.

Někdo Jiný

29. července 2017 v 20:00


Jmenuje se Někdo Jiný
Zatím je to nové,
zatím je pro všechny kolem anonymní

chybí mi tvoje slova, tvoje něha.

26. července 2017 v 22:00
Umíš si vůbec představit, jak strašně těžké je, si před tebou držet tu chladnou masku? Kdybys viděl potoky těch slz! Zatím co tobě už je dobře, zatím co ty se dokážeš smát. Ty si myslíš, že je to jednoduché? Dokážu odolat všemu, kromě pokušení. Ta touha mít tě zase vedle sebe, cítit tě, proboha, cítit tě u sebe!

Chci tě alespoň naposledy obejmout, vědět, že je to už naposledy, vyrovnat se s tou myšlenkou.

Chci být víc jako ty. Chci být s tím vším okolo v pohodě.

Jenomže nejsem. A díky bohu, ty se to nikdy nedozvíš.

"óda" na přátelství mezi mužem a ženou

26. července 2017 v 19:49
můj nelepší kámoš se mnou nechce být kámoš, chce se mnou spát
a tak drahý příteli já si myslím, že naše přátelství nemůže fungovat
a je to v prdeli jak dva lidi se sebou nemůžou normálně komunikovat

a tak můj nejlepší kámoš už mě nezdraví, ani mi nepíše
schovej si svoje falešný přátelsví, přítěli, třeba do piče
já nevím o co ti šlo, můj drahý prostořeký příteli

se všemi těmi slovy něhy, útěchy a sounáležitosti?
s kým si teď na fejsbůku budu lajkovat posty?
tak to fakt nevím, jako...

_________----_____________---_________

tomu jsem nedala, tomu taky ne
ale dala jsem tomu před nima
no a oni se teď nemůžou rozhodnout
jestli jsem teda děvka, nebo frigida

hra s časem

26. července 2017 v 8:41
o půl druhé ti chybělo moje tělo
ale ve dvě už zase klidně spíš

to já se budím vlastním křikem
když už je skoro ráno
křičím slova, které neslyšíš

a na zdi sleduju hru stínů
a tak Carpe Diem, vteřinu za vreřinu

--------------- --- ------------------- --- ---------

jsi lunapark, naháníš mi hrůzu
jsi na kolotoči, tam já za tebou nemůžu

Kam dál