Vyrovnaný člověk

4. listopadu 2018 v 21:27 | Sherine Khalil |  John
"Já nemám žádná rodinná drama, ani snad žádné stresy, či jiné podobné úzkosti dnešní doby. Jsem naprosto vyrovnaný člověk." Zkřižil si ruce na prsou a povýšeně se ja Johna usmíval. Nejspíš si musel připadat jako vítěz celého argumentu.

John protočil oči v sloup a promnul si unaveně oči. Potom se na mě podíval, nejspíš chtěl upřímně politovat za to, že zrovna on se musí potýkat s tak kolosálním čůrákem.

"Vyrovnaný člověk," s předstíraným zájmem si ho prohlédl, "No jo, podívej se Bastiene, toto je vyrovnaný člověk." Pokynul mi rukou, dávaje mi tak jedinečnou živnotní příležitost uvědomit si, jaké nehorázné štěstí mě to potkalo. Jsem v pokoji s vyrovnaným člověkem!

"Podívej se na sebe! Jaké máš emoce, že o nich tvrdíš, že jsou vyrovnané? Jsi schopen vzteku a na šklále pozitivních emocí bych to tipl jedině tak na orgasmus. Jestli vyrovnaný znemená neschopný empatie, pokory, lásky se vším co přináší, potom je mi líto každého vyrovnaného člověka. Teď se mi kliď z kanceláře, ty debile."

 

co je a co není?

15. října 2018 v 21:47
mám halucinace?

ozvěny myšlenek formující falešný přelud reality.

všechno se smaže.

to nikdy nebude znamenat, že to nebylo!

přestaň.

and I have all the keys

11. října 2018 v 11:01
They key to pretending you were happy was pretending everything was okay...

....and I have all the keys
 


Je dobré mít řád?

25. září 2018 v 19:54 | Sherine Khalil
Nedávno jsme se bavili, že pro lidi se sklony k velmi špatným náladám (říkejte si tomu jak chcete) je dobrá disciplíná, nějaký řád. Prostě něco, co vám zaměstná hlavu.

Jsem dva dny zpátky v koloběhu škola/práce (spíš teda dva dny škola), vstávat brzo, stihnout přes den všechno vyřídit...
Včera to bylo úžasné. Vážně jsem toho stihla hodně. Cítila jsem se dobře, přesně tak jak jsme se o tom bavili, že by to přece mělo být.
Ale dneska jakoby moje tělo už nechtělo. Všechno mě bolí, jsem tak unavená, že od odpoledne ležím a v podstatě spím. K ničemu se nedokážu přimět.
Nevím jestli pořád souhlasím, že je dobré vplout do zaběhnutého řádu, dát věcem systém a nechat se tím proudem unášet. Hrozně to vyčerpává.


PS: včera jsem našla další kartu. Potrhané křížové eso.

02 - my head keeps telling me i am dead

20. září 2018 v 3:42
I bring myself to war
but nothing really changed
because no matter where i go
inside my head everything remains the same

and the voice in my head
keeps telling me i am dead
there is no point of letting myself sleep
indeed i am so tired i am gonna faint

this battlefield with my own existence
is neverending struggle to breath deep
but the voice has better endurence
better strategy, it`s never tired
doesn`t need no energy

01 - nauč se "mantry" útěchy

19. září 2018 v 10:37
některé noci jsou horší. ale popravdě už spím líp. je to jenom fáze - to jsem se naučila opakovat. jenom fáze, všechno můžu svést na to, že je to fáze. v podstatě celou svou/naši existenci. někdy to pomáhá, jindy spíš prohlubuje ono šílenství.

nevím, jak to popsat. tíha na hrudi, nemožnost se nadechnout, když ve skutečnosti dýchat můžu úplně normálně? je to zvláštní ztuhlost, nemožnost se uvolnit. pomáhá se soustředit na něco jiného. ve tři ráno je to ale těžké. kolem je tma, takže utéct ze svoji vlastní hlavy a nikoho nevzbudit není skoro možné.

pomáhají zvířata. ony ví víc. i tak je ale těžké vstát z postele a zařadit se do běhu dní. jsou totiž dny, kdy se to zdá zbytečné. bezcené - je to přece jenom fáze.

jsou týdny, kdy to trvá a nejde tu temnotu vyhnat z hlavy. nepomáhá řád, jenom potlačuje úzkost, která se navrší a potom je daleko horší ji zvládnout. soustředit se na to, co musím, prostě není řešení. soustředit se na to, co chci nejde, protože nevím, co chci. je to místnost bez dvěří.

můžu fungovat. můžu se smát... ale jakobych doopravdy necítila dopad těch emocí na mně samotnou. je to jako prožívat s odstupem od prožitků samotných.

šílím.

emptiness

15. září 2018 v 16:46
emptiness inspires me
and it`s ok if i don`t sleep
because lack of sleep meens go even deep
inside my head inside the abyss of my soul

am i here alone?

no

go ahead grab my head
rip my bones
i won`t scream

I stand alone here

zrcadlo

13. září 2018 v 16:35 | Sherine Khalil
tak tohle jsem já
možná
dívám se na odraz
snad jsem to já

asi jsem to já
ten stín nemluví
neodpovídá

................

Zkus se nedívat do zrcadla, zkus ignorovat tu touhu podívat se sám sobě do očí.

Každý máme v duši temnotu, kterou potřebujeme

12. září 2018 v 13:29 | Sherine Khalil
Myslím, že uričtá část naší duše tíhne k temnu. Potřebuje aspekt něčeho děsivého, aby dokázala koexistovat se zbytkem našeho vědomí, a my tak byli celiství. Děsíme se toho ale nemůžeme říct, že bychom nikdy nic takového nehledali. Je to zvláštní pocit, mít v sobě něco jako monstrum. Nedá se utišit napořád, ale občas na něj skoro zapomeneme. Je to tak dobře, nesmíme mu věnovat příliš pozornosti. Zničilo by nás to. Naše mysl dokáže být strašidelné místo. Plné vnitřních démonů, se kterými není radno si zahrávat. Nejsou nám vlastně k ničemu, a přesto nedokážeme žít bez nich. Šílíme kvůli nim ale stáváme se apatičtí sobě k samým bez jejich přítomnosti. Jakoby vyvažovali misky pomyslných vah naší existence.

Inriho temnota dohnala k šílenství. John díky ní maluje obrazy, já píšu. K čemu vede vás?

Teorie opravdové lásky

11. července 2018 v 9:42 | Sherine
"Jaká je tedy hloubka vztahu?" Nadzvedl obočí a položil si lokty na stůl. Zrovna jsme probírali význam toho zaběhnutého klišé "opravdové lásky".
"Jednou mi o tom vyprávěla ona." Vzpomněl jsem si. Nezmiňovala se o té době jejího života často. Říkala, že mluvit o tom, je jako sahat holíma rukama na žhnoucí uhlíky. "Prý byli velmi propojeni. Jakoby byli jedna duše, která se našla. Až se to vskutku nedalo vydržet. Každá lež bodala o to víc, protože nejhůře se lže nám samým a s jednou duší ve dvou tělech - nebyl to vlastně rozdíl." John pokýval hlavou, výjimečně se mnou souhlasil. Pokračoval jsem tedy: "Prý se budíval v noci, když měla své úzkostlivé záchvaty." Nad tím jsem se obzvláště zamýšlel. Protože mi přišlo velmi zajímavé, že vaši druhou polovičku vzbudí tempo dechu, či zrychlený tlukot srdce... tohle vyžaduje doopravdy pevné propojení duší a je to velice ale opravdu velice vzácné u lidí.

Utišit takový záchvat je také nelehké. A podle vyprávění, to je právě něco, co on dokázal s naprostou lehkostí. Prostě položil svou dlaň na její hruď a zašeptal "kľud".
"Takže podle tebe je nemožné zůstat šťastný s někým koho hluboce miluješ?" Zeptal se John a pobaveně se usmál. Vždy ho bavili tyhle paradoxy. Na chvíli jsem se zamyslel. Není to stejná láska jako například k rodině, kterou přece také hluboce milujeme (nebo alespoň bychom měli, že...). "Ne, nemyslím si asi, že hluboce, je to slovo... možná vášnivě? Zatím na tohle nemám odpověď. Proto jsem za tebou přišel, chci to v sobě vyřešit." Opravdu potřebuji pomoct.

"Od toho máš snad toho zaříkávače cvoků, ne?" Rýpnul do mě, nevím proč je tak vysazený vůči mému psychologovi. Možná proto, že mít psychologa, je v dnešní době pomalu trend vyšší vrstvy a John opovrhuje všema, kteří se samozvaně řadí mezi vyšší vrstvu. Což já rozhodně nedělám!
Nakonec to ale uzavřel myšlenkou:

"Nicméně, jak řekl kdysi Wilde - muž může býti šťastný s kteroukoliv ženou, pokud ji nemiluje."

Immer wieder da

5. května 2018 v 16:30 | S. |  Myšlenky
Du bist immer hier
aber bist du wirklich?


Vzpomínáš si ještě?
víš to všechno ještě?
jak se zapomíná...

jak se rozloučíte s někým, s kým jste se rozloučili slovy "Miluji tě"?
A vlastně už se nikdy nesešli.
A nesejdete.
Nechcete.
Nechcete?

ahava

7. března 2018 v 19:48
To the Husband whose Wife Has Anxiety:

There's a word in Hebrew language, called "ahava", that means "love toward one another that can't be broken by anything other than death." It's one of the strongest definitions of love. It's a fierce love. A love that fights tirelessly and passionately.

http://www.thefreeandwildblog.com/blog-1/2016/5/17/a-letter-to-the-husband-whose-wife-has-anxiety

"You know this is her fight to fight alone, but you can't imagine how scary it must be alone in that ring. So you hop in, knowing you can't win for her, but you can be there."


Co jsem, kde jsi

25. ledna 2018 v 21:55
Bez duše
Ve spánku
I bez těla
Agape
Země
Ze mně je
Osamělá

Bez tvoji bouřky
Jsem němá

Apatické bytí

3. ledna 2018 v 19:05
Nechal bych všechno ležet. Na místě. Tak jak to zrovna teď je. A odešel bych. Vím, zní to poněkud sobecky, ale jestli mne něco doopravdy škrtí k nevydržení, jsou to závazky. Jsem zavázán. Svázan! Copak jde to vydržet?! Jak mám nalézat krásu života, když jakobych byl od toho neustále vyrušován právě těmito ponurými nutnostmi.
Chce se mi býti svobdný, ale nejde to! Trávím hodiny rozjímáním, sněním o tom, že přetnu si život a spojím se s nekonečnem.


Napsal bych jen krátký dopis, ani ne na rozloučenou. Stálo by v něm: Šel jsem domů.
Hledám v sobě opravdovost, zastávám se pravdy a věřím v lásku. Ale i tak jakoby to bylo málo. Ani to pořádně nejde, cítím se jako ve snu, čehokoliv se kolem sebe dotknu, zdá se být málo reálné na to, aby to skutečně byla realita.
Jsem apatický, připadám si jako v mikrospánku a není mi pomoci, však taky o žádnou právě neprosím. Můj duševní stav se zhoršuje. Už nemívám halucinace, ale nemyslete si, to právě není dobrá zpráva, naopak. Všechno kolem se zdá být v mlžném oparu.

Nelze se přinutit dávat pozor. Když někde na mne mluví, nutím se ze všech sil k poslechu a pozornosti, a přece smysl jeho slov mi uniká. Něco odpovím. Určitě zním jako blázen. Určitě se chovám jako blázen. Jako onuce neschopná lidské společnosti, jen okrajově žijící. Ostatní mne tolerují jen ze zvyku. Ze setrvačnosti, která je vybízí k trpělivosti.
Co vlastně jsem? Sleduji svoje ruce a zdají se mi příliš staré na to, abych byl živ. Sleduji se v zrcadle, pečlive studuji výraz cizince v něm. Nepodobá se mi. Myslím...

Nemá žádnou mimiku, jen tupě zírá. Chtěl jsem se na něj vlídně usmát, ale nic. Bodlo mne v hrudi, skoro jsem vypukl v pláč, takovou sebelítost mi to přivodilo. Tupče! Slabochu! Řval jsem po sobě v duchu. Ale nadávky se mne nikterak nedotkly. Možná přestávám mít emoce.
Kůži mám šedou, podobám se stěnám v tomhle zakouřeném městě. Tvář mám špinavou a zarostlou, řekl bych, že mi je sto let.

Čase, ty vrahu všech snů, všem se nám vysmíváš. Neúprosně nás ženeš vpřed za sebou, nikdy tě není možno polapit a je ti jedno, že sotva popadáme dech! "Zaduste se!" Slyším jak na nás znechucene pliveš.
Chtěl bych tě mít víc a přece nemám sílu dělat nic ani s tím málem, co mám.

Dopis Johnovi

30. prosince 2017 v 17:15 | Sherine |  John
Drahý Johne,
Jsem sám v městě ve kterém se neustále ztrácím. Chodím ulicemi a každá přijde mi stejná, prázdná a nudná. Není tu nikoho, kdo by mne z toho splínu mohl dostat, dokonce i kdybych viděl vlaštovku, nezvedlo by mi to náladu. A ty víš, jak miluju vlaštovky, Johne.
Nemilován, s nenávistí k zradě a láskou k pravdě, teď to všechno proklínám. Raději miloval bych lež než odhalil pravdu o zradě milovaného.
Nevím, co mne to popadlo, že jsem věřil lásce, přece vím jak je naivní! Tolik básní jsem četl, tolik stran románů od těch nejpoučenějších.


Být, či nebýt? To je to, oč tu běží !
Je důstojnější trpělivě snášet
kopance, rány, facky osudu,
nebo se vrhnout proti moři útrap
a rázem všechno skončit? Zemřít, spát!
Nic víc. Ten spánek uspí bolest srdce,
ukončí všechna trapná trápení
lidského těla. Jaké větší přání
by člověk mohl mít? Spát, zemřít, nebýt.

Ano, cituji Hamleta. V tom jediném totiž hledám spříznění.
Ještě jednouo obejdu ten starý park, podívám se po lampách. Jedna stará rozbitá - tam by se viselo! Ale ani ten uzel nechtělo by se mi vázat. Marnná práce, marná snaha!


Váš Inri

Představení

1. prosince 2017 v 21:27 | S.
-------
Jsem stará, pojďme si to říct. Nejspíš tak moc, že pořádně nejde pochopit o čem tady píšu. Ani já to sem tam nechápu. Ale to je právě jedno. Vyčtěte si z těch slov, co se vám zrovna hodí, nebo co chcete. Cokoliv. Vážně.
---------------

Píšu příběh a občas z něho zveřejním zlomek. Příběh píše mladý básník, který je nešťastnen neb ve světě klamů věří na Pravdu. Píše svou Teorii pravdy, ovšem jeho dlouholetý přítel John Listh je jeho opakem. Skvěle se tak doplňují. John je sarkastický, nebere věci vážně a pravda je pro něj příliš strohá, nemá ji rád. Tvrdí, že jen inteligentní člověk zvládá lež a že každá pravda má nekonečně mnoho lživých variant (ať to znamená cokoliv?)...
Oba muži často chodí do oblíbeného lokálu, kde je obsluhuje krásný Inri. Mladý a křehký, nevím jestli věří na pravdu, ale touží po lásce. Doufá v ni a trápí se jí. Jednoho dne se zabije (nebo jej někdo zabije?). Chodí teď básníkovi šeptat do snů, stal se múzou. Je teď věčný. Ale je pro básníka toužícího po pravdě opravdový?

L jako Lhář

19. listopadu 2017 v 20:54
Když se to celé začínalo rozpadat, psala jsem si poznámky, myšlenky nebo vzkazy, sama sobě. Celé mě to drželo od zbláznení. Občas mě zachvacovala panika. Věděla jsem, že s tebou nebudu moct zůstat. Nevěděla jsem, jestli se opravdu dokážu odpoutat fyzicky ale věděla jsem, že s duší, s tou musím jít pryč rychle, nebo se navzájem zničíme.
A tak jsem odcházela do těch vět a myšlenek. Zamykala jsem se před tebou citově. Snažila jsem se tak samu sebe připravit na to, že takhle to nemůže zůstat.

Pořád tě budu milovat. Lásku nelze zničit. Přeji ti jen to dobré a pořád mi chybíš. Když jednou spojíš svou duši s někým jiným, tak nemůžeš prostě odejít a čekat, že se to časem vyléčí - to prázdno už nejde zaplnit jinou osobou, pro tu tvoříš nové místo, rozumíš?



Inriho dopis

12. září 2017 v 23:07 | Sherine Khalil |  John
Drahý Johne,

ptal jste se mne na lásku, a jestli na ni ještě věřím, nebo tedy - jestli jsem kdy vůbec věřil. Nerad o téhle kapitole mého života mluvím. Respektive - ano věřím na lásku. Bezpodmínečnou všeobjímající boží lásku. Byl jsem totiž vychován v přísně křesťanské rodině. Až mne ta láska občas svazovala, jak moc jsem nerozuměl, proč by si bůh k lásce vymýšlel tolik pravidel a podmínek.

Večerní předčítání z bible, které jsme každý den s mou sestrou museli absolvovat, mě dohánělo k šílenství. Občas mi připadalo, že čtu smlouvu. Smlouvu, jež jsem byl donucen podepsat, a jejíž podmínky teď proto musím plnit, neb on přece vidí.

Byl to prapodivný způsob lásky.

Matka mi často opakovala, že jedině bůh dokáže milovat opravdově, a že si musíme vážit všeho, co pro nás udělal. Odříkat si pro něho, dokazovat mu naši přízeň a pokoru. Odevzdat se mu.

Nechtěl jsem.

Skoro jsem se zařekl milování. Bál jsem se milenecké lásky, i když jsem o ní mnoho četl. A básnící o ní psali opravdu krásně. Jenomže já jsem v těch verších vždy tak nějak podvědomě hledal ty "podmínky smlouvy", tu onu božskou jiskru, pro kterou je třeba se odevzdat, nebo se nechat spoutat a klidně i udusit.

Jenomže potom přišel on. Mladý rozverný malíř. K popukání, řekl bys! Víc klišé to snad být nemohlo. Panečku umělec, Johne! Ale duší, celou jeho prokletou duší!

Vlasy měl, jakoby se mu v nich prohnalo zrovna stádo čertů, tolik krásných kudrlinek, že barokní andělíčci vykláněli se z rámu závistí. Tak krásné jantarové vlasy měl.

Oči mu ladily s nimi. A ta jiskra v nich, stačila by na podpal celého vesmíru, jen pokynul by hlavou k slunci a trochu se usmál. Dolíčky ve tvářích a ostře řezané rysy v obličeji...

Ach Johne, byl tak krásný!

Postavou mne trochu převyšoval a dlaně, ač svíraly mnoho štětců, zůstávaly pořád jemné. V jeho objetí cítil jsem se jako nikde jinde na celém světě.

Ve jménu se mu lesklo "svatý" a symbolem byl lev. Tak jako moje znamení zvěrokruhu. Byl mi souzen, cítil jsem to.
To "svatý" píši schválně takhle, protože on měl blíže k peklu než k nebi, ni kouskem duše mu to však nevadilo.
Divokost a prudkost kolovala mu v žilách, a krásně to kontrastovalo s jemností, již měl jeho smích a počáteční stydlivostí, s jakou přistupoval k novým lidem.

Nechci zacházet do detailů, ale osud nás rozdělil…
Zlomilo mne to, Johne. I když on si myslel, že moje hrdost a pýcha vyhrála nad láskou k němu. Kdepak, nikdy ho nepřestanu milovat.

Snažil jsem se s tím bojovat, ignorovat ten cit, přebít citem k někomu jinému… kdepak nic nepomohlo! Jediné podlehnutí, jediné ono nechalo mne znovu dýchat.

Občas utíkám v rozjímání k myšlenkám na něj.
Modlím se, aby se vrátil, ale čas nás odvedl každého jinde.

Ovšem Johne na tvou otázku - Láska je, a to musí (někdy) stačit.

S láskou tvůj

Inri

Kam dál